A je to tady...
A je to tady…, opět jsem se osmělil napsat pár řádků. Po zbytek loňského roku už se toho moc neudálo. Vánoce (jak jsme na ně zvyklí) jsme si moc neužili, Silvestr taky za moc nestál, ale jinak všechno stojí pevně, tak je to dobrý. Vánoce, nebo spíš zimu nám aspoň trochu připomnělo bruslení, kde byla opravdová zima a opravdový led. K naší radosti jsme patřili mezi ty nejlepší bruslaře, protože tady obyčejně moc nebruslí.
Já začal pracovat na letišti a strávil jsem tam celý svátky. Na letišti jsem spokojený. Odbavuji pasažéry většinou do Hong Kongu nebo někam dál. Měl jsem už i pár Čechů a většinou to bylo zábavný.
Týnka začala nedávno pracovat pro společnost, která se stará o lidi s fyzickým či mentálním postižením. Je v procesu školení a určitě to nemá jednoduchý. Spousta nových lidí a informací, ale to je dobře. Určitě ji to opět posune dopředu a nabere nové zkušenosti.
Hned na začátku roku proběhl v Perthu známý tenisový turnaj Hopman Cup, kde jsme byli podpořit wimbledonskou vítězku Petru Kvitovou a Tomáše Berdycha. Fandili jsme při zápasu s Dánskem a ve finále s Francií. Atmosféra byla docela pohodová a sem tam jsme si i hvízdli. Výsledky asi všichni znáte, ale přesto poznamenám, že Petra s Tomášem turnaj vyhráli. Potkali jsme tam spoustu Čechů a některé jsme si i vyfotili, protože jim to moc slušelo a nedali se přehlédnout.
Po tenisovém turnaji přišla další událost a tou byli Týnčiny narozeniny. Vzal jsem Týnku na romantickou projížďku na double kajaku po řece Swan, kde jsme bouchli tři láhve šampaňského (ještěže jsme měli záchranný vesty) a večer jsme se šli se Suzette projít po pláži a pak do italské restaurace, kde jsme se skvěle bavili.
Narozeninový kayaking se nám tak zalíbil, že jsme si půjčili dva single kayaky a jeli jsme na celý víkend sjíždět jezera, přehrady a řeky v okruhu dvou set kilometrů od Perthu. Výlet se nám moc líbil a určitě budou další.
Aby těch událostí nebylo málo, tak jsme byli v Austrálii poprvé na svatbě. Byla to svatba našich kamarádů Bianky (Česká Republika) a Nicka (Zimbabwe). Ačkoli je Nick z Jižní Afriky, je bílý jako čerstvě napadený sníh. Svatba se vydařila a báječně jsme se bavili. Obřad byl ve čtvrtek a večer se to lehce zapilo a zajedlo ve výborné restauraci. Já musel na druhý den do práce, ale byl jsem statečný a nebál se toho. Čerství novomanželé pak ještě pořádali pořádnou pitku v sobotu, aby nepřišli zkrátka ti, co museli v pátek do práce. Jenže ke vší smůle jsem musel do práce brzy ráno i v neděli, takže jsem musel být opět statečný.
Abych nepsal jen o těch veselých příhodách, tak mám v rukávu i ty méně příjemné. Jednou z nich je změna studijního plánu. Protože mi práce dentálního asistenta ne zcela vyhovovala, rozhodl jsem se změnit směr budoucnosti. Studuji teď business a je to pro mě daleko záživnější. Odejít ale ze školy, se kterou jsem měl smlouvu na dva roky a přejít na jinou školu, nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Největší problémy jsem měl s institucí, která funguje pod křídly australské vlády, a opět jsem se utvrdil v tom, že mezinárodní studenti jsou (s)prostým nástrojem pro příjem australské vládě. Tady sice není takový bordel jako v Česku, ale je tu taky. Vlastně je to ale správně. Z toho bordelu tady totiž těží Austrálie, tudíž její rezidenti, kdežto v Česku ten bordel rezidenti odsírají. Nebudu tady psát, co konkrétního se stalo, ale určitě by pomohlo, kdyby měla Česká Republika s Austrálií aspoň nějaké vztahy. ČR toho ale moc nedělá, pan prezident Klaus tady taky nemá nejlepší pověst, tak jsme prostě ti z Československa, kteří patří pod Rusko. Ale to je na dlouhou debatu…
Další nepříjemností nám byl náš spolubydlící David. Ze začátku se zdál jako normální mladý muž, ale postupem času se z něj vyklubala jeho skutečná persona. Nechci tady na něj házet špínu, ale tenhle člověk se neumí chovat, nezná morální zásady a řekl bych, že je nemocný. Po tom co neapeloval na naše výzvy, aby se odstěhoval, začal nám vyhrožovat a přestal platit nájem, nezbylo nám nic jiného, než ho vystěhovat doslova na ulici. Jednu krásnou únorovou středu jsme vyměnili zámek a všechny jeho věci vynosili na ulici. Odpoledne přišel opět v potroušeném stavu a čuměl jako vyoraná myš. Jediný na co se zmohl nám říci, bylo: „Nachystejte si letenky!“ Zřejmě tím myslel, že nám zařídí vyhoštění nebo něco podobného. Tenhle člověk se ale nalhal víc, než naši politici naslibovali a to už je co říci. Je to tlučhuba a nebojíme se. Hustá atmosféra tu byla asi už 3 měsíce. Jsme moc rádi, že je pryč a doufáme, že už o něm neuslyšíme. Teď nás čeká hledání nájemníka nového, ale tentokráte budeme opatrnější.
Abych udělal Týnce trochu radosti, tak jsem jí pořídil Milana. Je s ním sranda a Týnka se od něj nemůže odtrhnout. Jezdí s ním na nákupy, na výlety a dokonce i do práce. Já ale nežárlím, to není můj styl. Můžete si ho prohlédnout ve fotogalerii. Snad se vám bude taky líbit.
Protože se pár lidí poptávalo, jak to u nás doma vypadá, tak jsem hodil do galerky pár fotek pro představu. Neuklízeli jsme kvůli tomu, aby to nevypadalo moc navoňaně.
Mějte se všichni báječně a zase někdy…
KAK