A zase na dovolenou...

V březnu nás čekalo stěhování. Během dovolené na Fiji nám napsali z realitky, že se můžeme odstěhovat dříve, než nám vyprší smlouva. O to jsme je před dovolenou žádali a k naší radosti nám bylo vyhověno. Chtěli jsme se co nejdříve odstěhovat, protože jsme platili zbytečně velký nájem za byt, který jsme nepotřebovali. Od září už jsme totiž nechtěli žádného dalšího nájemníka a prioritou bylo, najít něco levnějšího. Chtěli jsme něco malého, blízko centra a minimálně o čtvrtinu levnější nájem. Byli jsme asi na pěti prohlídkách bytů, ze kterých bychom si byli schopni vybrat, ale ve finále jsme šli ještě na prohlídku domu, kterému jsme moc nedávali, ale nakonec dům zvítězil. Týnce se to moc nepozdávalo, ale já se do domu zbláznil a musel jsem si ho prosadit. Zas tak velký dům to není, kousek od centra to je a s cenou jsme to taky s odřenýma ušima dali. Za dobu tří měsíců, co tu bydlíme, jsme samozřejmě našli nějaké ty mouchy, ale ono by se něco našlo všude. 

Zhruba 8 týdnů nazpět jsem v práci kouknul na mobil a vidím několik nepřijatých hovorů od Týnky a jednu sms: „UKRADLI MI MILANA!“ Věděl jsem že je zle a musím Týnce ihned zavolat. Podle předpokladu byla lehce rozrušená, ale po pár hřejivých slovech se uklidnila a oba jsme se vrátili k pracovní činnosti. Byli jsme v práci oba. Musel jsem odejít dříve a Týnku vyzvednout po cestě. Skůtr Milan byl Týnce odcizen před domem, ve kterém pracovala. Bylo to za tmy, ve čtvrti kde to není nic neobvyklého. Přitom měla dva zámky (uložené v úložném prostoru). Milan nebyl pojištěný, takže jsem to původně ani nechtěl hlásit na policii, ale nakonec jsem musel. Kdyby na něm totiž někdo udělal třeba banku, tak by to mohlo být na mě (byl napsaný na moje jméno). Na policii mi řekli, že pokud ho najdou, tak dají vědět. Jinými slovy, kup si novýho a neotravuj. Po pár dnech si takhle vezu Týnku do práce a s nadsázkou jí povídám, ať se kouká po ulici, že třeba uvidí Milana. V tom najednou Týnka říká: „Co to je?“ a kamsi kouká. Podívám se stejným směrem a říkám: „To je Tvůj Milan!“ Našli jsme ho po čtyřech dnech na stejné ulici, ale asi 100 metrů od domu, kde byl ukraden a ve velice pochroumaném stavu. Díky tomu, že máme pořád naše skvělé užitkové auto, naložili jsme Milana a vzal jsem ho domů. Měl poničenou kapotáž, světla a byl nepojízdný. Nějaký šprýmař si s ním pohrál a až si dohrál, nechal ho na ulici. Věděl jsem, že nemá cenu jít do servisu (účtují si tady $99 na hodinu). To by bylo levnější koupit fungl nový skůtr. Nezbývalo než sehnat náhradní díly a pohrát si s ním. Kontaktoval jsem přímo výrobce, který je shodou okolností v Perthu, a bylo mi sděleno, že díly které chci, mě budou stát $600. Za pár plastů a pár prkotin je to moc, tak jsem začal hledat na internetu něco z druhé ruky. Nakonec se mi podařilo koupit půlku Milana na jeden zátah za $50. Byla to asi čórka, ale to mě nějak netrápí. Chyběl mi jeden jediný díl, pro který jsem musel k již zmíněnému výrobci. Za kousek plastu dostal $75, ale ve srovnání $600 ku $125 jsem z toho vyšel vítězně. Ještě teda $10 za barvu, kterou jsem musel použít k přestříkání hlavního panelu, který byl z čórky. Milan už je tedy opět na nohou, či kolech a Týnka snad začne používat zámky. Podruhé už bychom tolik štěstí mít nemuseli.

Než jsem dal Milana dohromady, Týnka se rozhodla jezdit do práce na kole. Má to kousek a počasí to dovoluje téměř celý rok. Jenže ne na kole, které má doma, ale na takovém tom retro (vintage) kole, co mají v obchodě. Tak jsme jeli do krámu s kolama. Vybrali jsme typ, barvu, velikost, přidali jsme k tomu košíček, kokos na hlavu, dostali jsme k tomu pumpu a lepení a bylo hotovo. Týnka má z kola obrovskou radost a nejraději by pořád někam jezdila. Kamkoli..., hlavně na tom sedět a kroutit pedály. 

Já mám radost, že má Týnka radost a taky mám radost z mého nového fotopřístroje. Blíží se mi narozeniny a Týnka mě strašně ráda rozmazluje. Už dávno jsem chtěl umět fotit na “Manual“ a doteď jsem fotil jen na “Auto“. Začal jsem tedy můj oblíbený research a přečetl jsem si na netu spoustu recenzí. Po několika dnech důkladné selektace a konzultaci s nejedním profesionálním fotografem jsem měl vybráno. Vyhrál Nikon D7100 a k tomu čočka Sigma Art 18-35mm. K tomu ještě 50mm Nikkor 1.8G, pár filtrů, nějaké ty paměťové karty a zdá se, že základ bych měl. Teď už to jen umět ovládat. Ochmatávám to už dva dny a jsem čím dál chytřejší. Bez kurzu by to ale nešlo. To ochmatávání a samoučení je rozhodně velké dobrodružství, ale cesta za kýženým výsledkem bude rychlejší s někým, kdo tomu rozumí a dá mi základ, od kterého se budu moct odrazit. Mám už vybrané nějaké kurzy a od začátku července se do toho ponořím. Tady v Perthu těch kurzů moc není a když už ano, tak si za dvě hodiny účtují jako za dva dny kurzu v Česku. Navíc jsem přesvědčen, že máme v Česku zkušenější lektory a proto jsem přesvědčil Týnku, abychom jeli na krásné dlouhé dva měsíce do Česka na dovolenou.

Je to sice teprve 3 měsíce, co jsme byli na třítýdenní dovolené na Fiji a v Melbourne, ale když máme tu možnost, tak proč ji nevyužít. V práci nám oběma vyšli vstříct, což by se nám nikdy v Česku stát nemohlo. Je to na domluvě, ale samozřejmě tomu pomohlo, že oba naši šéfové jsou taky našemi kamarády. Do domu ve kterém bydlíme, jsme si sehnali nájemníka, který tu bude jen po dobu naší nepřítomnosti, což nám z větší části pokryje náklady na rentu. Nájemníka známe, takže se nemusíme bát, že bychom měli po návratu vybíleno.

Moc se do Česka těšíme. Hlavně na rodiče, sourozence, babičky a další členy rodiny a v neposlední řadě na kamarády, českou kulturu, na české lesy a trochu na pivo. Týnka pořád zlehka brble, že je to moc dlouho a že bychom měli být v Perthu, chodit do práce, šetřit apod. Já s tím naprosto souhlasím, má pravdu, ale... V Česku jsme byli naposledy před dvěma lety a vše bylo tak hektické, rychle to uteklo a nestíhali jsme tu atmosféru vstřebávat. Hlavně se snažím Týnce vysvětlit, že je na sebe moc přísná. Nejdůležitější je rodina a čas strávený s ní. Život nám přináší různá překvapení a nikdy dopředu nevíme, co se semele. Věřím, že rodiče budou za naši přítomnost rádi a využijí dvou měsíců na maximum. Budou nám říkat, co bychom měli a neměli, že už bychom do toho měli praštit, na co pořád čekáme, proč děláme toto a ne tamto a podobně. Tohle nejvíc chybí Týnce a nemůže se dočkat jak bude nesympatické otázky odrážet. Já si z toho hlavu nelámu, protože si stejně uděláme co budeme chtít, ať se to rodičům líbí nebo ne. Je zajímavé, jak se snaží rodiče ovlivňovat životy svých potomků i po tom, co “vyletí z hnízda“. Hlavně je úsměvné, jak mají různé představy o životě v Austrálii. Nám se za tu dobu co jsme tady otevřeli oči, ale otevřít je někomu přes telefon, skype či email je nemožné. Život je tu zcela jiný a člověk, který si to nezažil, to může akceptovat, ale ne pochopit. 

V pondělí 30.června odlétáme a v úterý 1.července přistaneme ve Vídni. Tentokrát letíme přes Bangkok a žádný stop si nikde nedáváme. Hrneme si to přímo k rodině ☺