Dovolená
Na začátku roku jsme začali koketovat s myšlenkou letní dovolené v Česku. Největším tahákem bylo, jak jinak, vidět se s rodinou. Přece jen jsme tam už nějaký ten pátek nebyli a potřebovali jsme na chvíli “vypnout“. Dalším, neméně podstatným důvodem, byla narozeninová party “samce“ Sama alias tatínka od Kristýnky. Do poslední chvíle jsme netušili, jestli to klapne. Měli jsme na tom ale velký zájem a tak jsme se snažili a ono to klaplo.
Malaysie
Aby to dovolenkování v Česku nebyl náhlý šok, začali jsme pozvolna na malajském ostrově Langkawi a pak poznávačkou metropole Kuala Lumpur. Na Langkawi jsme si to dosyta užili ve všech směrech. V jídle, pití, atrakcích, poznávání krás ostrova, poznávání okolních ostrovů apod. Nejvíc se nám líbilo šnorchlování a zewlování na krásných plážích. Na ostrově jsme byli 5 dnů a na probádání to stačilo. Nutno podotknout, že celý ostrov je bezcelní zónou, což je pro turisty velkým lákadlem. V Malajsii jsme byli koncem července, tedy mimo sezónu a šlo to znát. Žádné návaly turistů, všude pohoda a klid. V Kuala Lumpur jsme byli na tři dny, což je asi takový základ. Co jsme chtěli vidět jsme viděli, takže máme splněno J Z KL jsme to pak střihli do Singapuru, kde jsme jen transitovali, bo nebyl čas a pak přes Srí Lanku (taky bohužel jen transit…, snad příště) do Dubaje a pak do Vídně.
Z Vídně už je to co by kamenem Týnka nedohodila, tak jsme to dojeli “žluťákem“ do Brna a tam už nás čekal Toník s babičkou. Na přivítanou přivezli výborné koblihy a domácí slivovici, takže organizace na jedničku a Tonda s babičkou mají palec nahoru. Z Brna směr KM City a vítačka s rodiči. Pár panáčků támhle, pár tudle a byli jsme jak rozvařený nudle.
Narozeniny
Hned první víkend jsme trávili v prázdninovém domě “Magdalénka“ na Rusavě, kde jsme slavili již zmiňované narozeniny tatínka od Týnky. Byla to taková klasická moravská oslava, kde se něco málo popije, pojí, zase popije, pobéká se u cimbálu a jde se spát. Jak to tak ale bývá, ne všem se chtělo na kutě. I přes menší nepřízeň počasí (bouřka trvala jen pár minut), se pár odvážlivců chtělo vydat temným lesem na místní koupaliště. Já, jelikož znám místní terén, jsem se obětoval, a i když bych raději usínal po boku mé drahé, provedl jsem skupinu hustým lesem černou tmou až do cíle. Nikdo s sebou neměl plavky ani ručník. Proč taky. V plavkách by nám byla zima a na záchodech ručníčky byly. Nehledě na to, že bychom vypadali mezi ostatními jako blbci. Na koupališti byla totiž zábava a my se chtěli bavit. Bavili jsme se náramně. Vypili jsme pár litrů peprmintovýho sirupu, zaházeli jsme kebulama a najednou byl čas jít na kutě i pro nás. Horší bylo, jak dostat některé spací pytle zpět na kopec do chaty. Tohle už jsem nechal na ostatních. Já je dovedl dolů, tak mě můžou na oplátku vytáhnout nahoru. Díky pohotové reakci podnikavého Toníka se vše zorganizovalo a jeden z místních abstinentů nás vyvezl vozem, ba i výš, než jsme potřebovali. Skutálet se ale dolů, není až taková dřina. Jen to nepřekutálet, abychom se nemuseli namáhavě vracet…
Po týdnu v Česku jsme byli celkem srovnaní. Teda s časovým posunem. I když spánkový deficit jsme měli pořád. Člověk je vzrušený vším a všema okolo a chce urvat, co se dá, než zase odjede.
Akce Rusava
Další víkend jsme byli opět na Rusavě. Od pátku do neděle jsme pozvali pár známých. Chtěli jsme je mít v jeden termín pohromadě, bo nebyl čas, jít na kafe s každým zvlášť. V pátek nás bylo asi jen dvanáct a v sobotu pak kolem dvaceti. Sousedi na vedlejší chalupě asi zrovna nadšení nebyli, páč občas se mluvilo nahlas a v pozadí nám hrála hudba, ale nebylo to až tak zlý. V Sobotu dopoledne jsme si udělali výšlap na Hostýn. Teda jen část z nás, bylo nás pět. Zbytek zůstal zewlovat na chalupě, což byla jejich škoda, protože bylo krásně. Cesta trvá jen něco kolem hodiny, nahoře vás čeká krásný výhled, točený pivo a nehledě na to jsme si užili po cestě legraci. Třeba když Bacon stoupl na louce do štěstí a prý to znamená, že bude mít hovno. Teda naopak. Oba dva večery proběhly bez újmy na zdraví a ztrát na životech (z tvrdého se pila jen domácí slivovice). V neděli se postupně odjíždělo, ale asi polovina z nás šla ještě na koupačku na přehradu a pak na oběd na Čecher. My se pak s Týnkou vrátili na chalupu uklidit a chystali jsme se večer domů. Nakonec jsme se ale rozhodli na noc zůstat, i když jsme měli jet ráno na týden do Rakouska.
Hintertux – Rakousko
V pondělí jsme vyrazili až před polednem, protože jsme měli náročný víkend. Jak Týnka a já, tak Břetik s Míšou, se kterýma jsme jeli. Cesta do Hintertuxu trvá minimálně 7 hodin (záleží na provozu) a Břetik to odřídil sám a téměř v kuse. Ostatně jako vždy. Je to skvělý řidič a musím ho za to tady pochválit. Nedodržuje sice předepsanou rychlost, ale vzhledem k tomu, že jsme neměli domluveno ubytování, tak se to tolerovalo. Míša se snažila vykomunikovat ubytko po cestě, ale bohužel se to nepovedlo. Nezbylo, než dojet do cíle a obejít pensiony. Plni optimismu jsme se vřítili v půl deváté večer do vesničky Hintertux, která leží přímo pod ledovcem. V prvním pensionu nám řekli, ať to zkusíme vedle a vedle nám řekli, že mají volno. Šli jsme si to prohlídnout a s nadšením jsme si plácli. Nebylo to vůbec drahý, bylo to pěkný a vlastně paní majitelka ani nechtěla peníze. Prý ať se v klidu ubytujeme a peníze pořešíme ráno. Chvíli nám trvalo, než jsme nanosili věci z auta do apartmánu, protože jsme byli nabalení jako na měsíc. Tak to dopadá, když se na oslavách všechno nesní a nevypije. Přece se to nevyhodí. Kromě hromad jídla jsme vezli dvě bečky piva a půl vinnýho sklepa. Slivovici nepočítám. Zřejmě jsme si s Břetikem neuvědomili, že jedeme na hory s drahýma polovičkama. Kecat nebudu, půlku jsme vezli zpět. Aby to ale nevypadalo, že jsme jeli takovou dálku lemtat pivo. Vůbec ne! Byl to sportovní a relaxační týden. Takovou dálku jsme jeli proto, že to bylo nejbližší místo, kde se dalo v půlce srpna lyžovat. A na druhý den ráno jsme se na to vrhli. Přivstali jsme si, protože se dalo lyžovat jen do oběda. Dalo se teda i po obědě, ale už to bylo poněkud rozbředlejší. Z ranních 2-3 stupňů to k obědu vystoupá na 15 a na kvalitě sněhu se to projeví. Odpoledne jsme objevovali krásy Hintertuxu nebo jsme si užívali lázní, které byly v našem komplexu a byly super. Jeden den jsme si dali celodenní tůru ze základních 1500mnm do 2650mnm. Nebyl to ani tak výšlap, jako spíš výlez. V jediné horské chatě, kterou jsme míjeli, jsme se stavili na oběd (2100mnm), pod chatou v jeskyni a pak jsme si z oněch 2650mnm vyjeli lanovkou až nahoru (3015), kde jsme šli do ledovcového paláce. Pak jsme zase sjeli lanovkou do 2650 a dolů jsme si to pěkně sešli. Večer jsme byli krásně unavení a sauna přišla vhod. Nevím, co jsem v tom týdnu udělal špatně, ale poslední večer jsem si doslova odsral. Každou půl hodinu jsem byl na záchodě a nedokázal jsem si představit přesun do Česka. Cestu domů jsem nakonec zvládnul na jedničku, ale průjem se mě držel jako hovno košile ještě snad 4 dny. Vyléčil mě až propolis od tety Jitky, což byl výborný start před dalším večírkem.
Dvořiště
Ani jsme nevydýchli a už jsme jeli za dalším dobrodružstvím. Vydali jsme se do Jižních Čech k rybníku Dvořiště, kde má kamarád Filip chatu a kam jsem byl zvyklý jezdit každý rok na poslední týden v srpnu. Týnka už tam byla taky a teď jsme tam spolu jeli po třech letech. Na Dvořiště jsme jeli přes Prahu, protože jsme se chtěli do Prahy po delší odmlce podívat a taky navštívit Toníka (bráchu od Týnky), který tam byl tou dobou na brigádě. Prošli jsme se po místech, kam jsme chtěli, zašli jsme s Tondou na kávu a před večerem jsme se vydali směrem na jih. Na Dvořiště jsme dorazili kolem půl deváté. Filip s Jitkou byli ještě na cestě a sraz jsme měli jak jinak než na “kiáči“ (místní venkovní hospůdka). Dali jsme si pivo a vychutnávali si pohled na třpytící se rybník. Filip s Jíťou přijeli asi 20 minut po nás. Moc jsme se těšili na shledání a prvnímu večírku nestálo nic v cestě. Dali jsme pár pivek, smotli brčko, ochutnali slivovici a nastal čas odporoučet se na chatu. Cesta byla dobrodružná, přesně tak, jak to máme rádi. Je to plus mínus 2 kilometry lesem podél rybníka a podstupujeme to každou noc, kterou na Dvořišti trávíme. Jednou je to na kole, jednu pěšky, občas vozem a v těch nejdobrodružnějších případech vodou. Obvykle jsme na “Dvorku“ aspoň 5 dnů, ale tentokrát jsme se museli uskromnit na 3 noci. Přes den jsme jezdili na kolečkových bruslích (mají tam krásný nový stezky a jedna z nich vede k restauraci, kde měli pivo), jeli jsme na kánoích na protější stranu rybníka (2km)do bufáče na pivo a pak na konec slepého ramene do Dolních Slověnic na oběd (a pár piv), byli jsme se podívat na turnaj v nohejbale (měli tam pivo), byli jsme se vykoupat na pískáči, kde byl stánek s pivem a nebo jsme jen tak zewlovali u rybníka a pili lahváče Filipovýho táty, či bráchy. Poslední den nás vzal Filip do lanového centra. Dřív jsem to znal jen od vidění a slyšení. Většinou jsem slyšel pozitivní ohlasy, ale nevyhledával jsem to. Teď nám to Filip naservíroval až pod nos a konečně přišla příležitost to vyzkoušet. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a říkal jsem si, že to s Týnkou prostě prolezeme a bude. Při strojení se do sedáku, jsem měl možnost vidět a slyšet odvážlivce před náma. Byli vesměs pozitivní, ale občas to vypadalo, že neví jak na to a někteří dokonce vtipkovali, že to vzdají. Říkal jsem si co je to za trdla, snad nás nebudou brzdit. Pak přišel moment pravdy a já se sápal po žebříku k první překážce. Vím, že je to brzy, ale už na tom žebříku jsem začal tušit, že to nebude procházka růžovou zahradou. U první překážky jsem si myslel, že ji špatně připevnili. Celá se nějak houpala a nebyla vůbec stabilní. U druhé překážky jsem zjistil, že je to schválně nestabilní a celý se to houpe, aby to nebylo vůbec jednoduché. U třetí překážky jsem zjistil, že každá další je náročnější. U čtvrté překážky jsem zjistil, že kolegové přede mnou vůbec nevtipkovali, když mluvili o tom, že to vzdají. Když jsem ale viděl Týnku, která lezla za mnou a měla to daleko obtížnější, protože je malinká a musí se víc natahovat, navíc to stojí hodně sil na udržení, tak jsem nemohl o nějakém vzdávání ani uvažovat. Ale zabrblat jsem si zabrblal, to jo. Filip, který to absolvoval už dříve, šel pod náma, dokumentoval to a radil nám kam dát nohu a ruku a mojemu brblaní se lišácky tlemil, protože moc dobře věděl, do čeho nás namáčí. Po asi dvaceti překážkách ale přijde blaho a cítíte se, jako byste zrovna zdolali něco, čemu byste ani nevěřili, že zdoláte. Určitě si to dáme v nějakém jiném lanovém centru znova. Už víme, do čeho jdeme. Kdo to nezkusil, tak určitě naplánovat. Po téhle mučírně přišlo další mučení a to ve formě loučení se. Já loučení děsně nerad, navíc s někým koho máte rádi a vlastně nevíte, na jak dlouho to zase bude. Nijak jsme to neprotahovali, uklidnili jsme se tím, že se zase brzy uvidíme a s Týnkou jsme se vydali směr Český Krumlov.
Po cestě do Krumlova jsme se stavili ve Zlaté Koruně v restauraci Nad řekou, kam jsme zavítali společně s Týnkou potřetí. Já tam byl počtvrté a důvod k zajížďce je prostý. Skvělá kuchyně. Ať si dáte, co si dáte, mají to načančaný ovocem a zeleninou, vše je chutné a my jsme tam vždy moc spokojení. Je fajn že udržují standard, který tam známe a i po třech letech se nic nezměnilo (kromě dekorace jak interiéru, tak exteriéru). Po pozdním obědě jsme se dostali do Krumlova a s nadšením jsme si ho procházeli. Trochu jsme záviděli vodákům, kteří zrovna do Krumlova sjížděli a řekli jsme si, že příští letní návštěvu Česka, to musíme taky dát. Pak zbyl ještě čas na kávu a zákusek a večer jsme se vydali do Kroměříže.
Dovolená se nám pomalu ale jistě krátila. Stihli jsme ještě opéct špekáčky na Rusavě s Rapčáňaty a Bětkou a dokonce jsme stihli první burčák, kterým nás Lukáš příjemně překvapil. Pak už jen loučení a balení.
Naše dovolená byla velice sportovně zaměřená, hlavně co se výkonu v počtu vypitých piv týká. Kdo viděl film “Utržený ze řetězu“ s Jet-Lim v hlavní roli, tak tak nějak to bylo se mnou. S tím rozdílem, že mým protivníkem nebyly osoby, které bych tloukl, nýbrž piva a jídlo, co jsem do sebe klopil. Není divu, že jsem za těch 5 týdnů přibral zhruba 6 kilo. Teď už mám dvě dole a vracím se do normálu.
Do Perthu jsme letěli z Prahy přes Dubaj a byl to docela fofr. Hned na druhý den jsem šel do práce, a že jsme byli na dovolené, mi vůbec nepřišlo. Týnka byla docela smutná a nic se jí nechtělo. Pár dní byla trochu mimo, ale nakonec se rozkoukala a už je zase vše dobrý.
Máme tak trochu aprílový počasí. Občas sprchne, ale většinou svítí sluníčko. Přes den mezi 20 až 25, v noci kolem 13st. Tak či tak to jde pomalu nahoru a léto klepe na dveře. I tady začíná vánoční šílenství a vánoční výzdobu jsem viděl v jedné z výloh dokonce už na konci srpna, když jsme se vrátili.
Přeji všem hezký podzim a do vánoc se snad zase ozvu…
KAK