Melbourne
Do Melbourne jsme přiletěli v devět večer. Vzali jsme si taxíka a jeli do 40km vzdáleného centra, kde jsme měli na týden pronajatý apartmán. Asi v deset jsme se ubytovali, a ikdyž jsme byli hladoví, svalili jsme se do postele a usnuli.
Na druhý den ráno jsme se vypravili na snídani do nedalekých kaváren. Od oka jsme si jednu vybrali a objednali si výborný nášup. K tomu výbornou kávu a mohli jsme začít zase fungovat. Po snídani jsme nakoupili nějaké jídlo a šli jsme zpět domů. Tam jsme jen vyložili nákup a šli jsme do info centra zjistit info co, kde, za kolik a jak. Spousta atrakcí, spousta aktivit, spousta památek, málo času. Koupili jsme šalinkarty, vstupenky na atrakce a šli na pivo do nejbližší knajpy plánovat melbourneský itenerář. Po naplánování jsme si zarezervovali první atrakci na pondělí ráno a šli jsme zase na pivo, tentokrát do Česko-Slovenské Koliby. Dali jsme si výborný točený Budějovický Budvar a k tomu Týnka Svíčkovou a já Vepřo knedlo zelo. Porce to byly jako pro nějaký nenažraný hovada, ale z domu jsme zvyklí nenechávat zbytky, tak jsme to do sebe všechno naládovali. Já to spláchnul ještě jedním Budvárkem a na cestu jsem si dal domácí hruškovici. Ta hruškovice nebyla ani trochu dobrá, ale zřejmě mě ušetřila od potíží, které nastali Týnce. Od té doby, co jsme do sebe naházeli ta národní jídla, tak Týnku děsně bolel žlučník a kdykoli se jen trochu najedla, trpěla jako kůň. Z Koliby jsme se odploužili na šalinu a jeli domů. Doma jsme ještě pořád odfukovali a po zkouknutí olympijského přehledu jsme šli spát.
Ráno jsme posnídali a vyrazili na naši první atrakci, což byla čtyřhodinová jízda autobusem po městě, s výkladem od pana řidiče. Zprvu se mi to moc nezdálo, ale nakonec to bylo fajn, udělat si obrázek z pohodlí klimatizovaného busu s vtipným komentářem. Díky téhle jízdě jsme nejen viděli většinu památek a různých zákoutí Melbourne, ale také jsme viděli Queen Mary 2 a projeli jsme si okruh Formule 1. Ještě ke Queen Mary 2 - Loď, která dokáže pojmout 2620 cestujících a 1253 členů posádky a která stála 460 milionů britských liber, překypuje luxusem. Na lodi je 37 výtahů, 5000 schodů, 1310 kajut pro cestující, 2000 koupelen (dodaných českou firmou), 955 balkonů, 500 km potrubí, 80 tisíc svítidel, 3000 telefonů, 8000 hasicích přístrojů, 5 velkých bazénů, malá nemocnice, 14 barů,divadlo, muzeum, planetárium a skvělá knihovna. Tohle máme taky na “wishlistu“ a snad se na ni nebo nějakou podobnou jednou dostaneme. Po čtyřhodinovém sezení v autobuse jsme si šli na hodinku sednout do restaurace na oběd. Dýňová polévka, pizza a k tomu pivíčko..., co víc si chcete přát. Odpoledne jsme ještě dali nějaké památky a pak jsme skočili do půjčovny pro miňáka, abychom mohli prozkoumat i širší okolí Melbourne. Když už jsme měli to auto, tak jsme zajeli dokoupit zásoby jídla a k tomu nějaká pivínka. Večer opět Olympiáda a brzy spát, abychom mohli ráno vstát.
Z postele jsme vyskočili ještě za tmy, abychom co nejdříve vyrazili a vyhnuli se ranní špičce. Měli jsme namířeno do Alp státu Victoria, které jsou vzdálené necelých 250km od Melbourne. Je to úplně jiná Austrálie, než jakou ji známe tady na západě. Chvílemi mi připadalo, že jsme v Krkonoších a škrábeme se na Sněžku. Stoupali jsme na Mt Buller (Aboridžinský název Bulla Bulla), který je 1815mnm. Počasí bylo super. Ani horko, ani zima. Jediné, co nás otravovalo, nebo spíše mě, byly mouchy. V jednu chvíli jich na mě Týnka napočítala 64. Po tůře jsme se ještě podívali trochu po okolí a vydali se na cestu zpět. Zastavili jsme se ve vesnici, která se jmenuje stejně jako hora, na kterou jsme vystopali Mt Buller. Obyvatelé vesnice nežili ničím jiným, než olympijskými závody snowboardistů, kde dávali velké naděje Chumpymu (Alex Chumpy Pullin), který vyrostl v nedaleké vesnici Mansfield. Přes masivní reklamu od Samsungu, která nás masírovala ze všech stran, se Chumpymu nepodařilo probojovat ani z prvního kola. Nám se ale podařilo probojovat do kavárny a dali jsme si nejen kávu, ale i zákusek. Pak jsme pokračovali svižným tempem do Melbourne. Večer pivko u Olimpiády a opět brzy do pelíšku.
S prvním ptačím kvíknutím jsme vyskočili z podpeřiny a vyrazili na druhý a poslední výlet miňákem. Cesta byla tentokráte trochu záživnější, protože to byla samá zatáčka a hlavně se jelo podél pobřeží. Dali jsme si totiž “Great Ocean Road“ a jeli jsme omrknout 12 Apoštolů. Počasí nám přálo asi až do 9 hodin. Pak začalo pršet, ale nic nám to na zážitku neubralo. Naopak nám to zvedlo hladinu adrenalinu, protože jsme využili plný potenciál eskového Mini Cooper a začali jsme předjíždět o 106. Když totiž začne v Austrálii pršet, řidiči jsou jako když v Česku chumelí a na cestách jsou ledovky. Na místo určení jsme bezpečně dorazili asi o 2 minuty dříve, než všechna ostatní auta, která jsme předjeli, takže se to každopádně vyplatilo. Měli jsme ten nejlepší výhled a i přes vytrvalý déšť a silnější vánek, jsme si to vychutnali. Cvakli jsme pár fotek, skočili do fárka a uháněli 250km zpět, tentokráte vnitrozemím. Trochu nás tlačil čas, protože jsme museli do páté odpolední vrátit káru, ale vše jsme stihli na chlup. Večer jsme ještě pochodili centrum, obkoukli nějaké obchody a domů.
Další den ráno jsem vstával asi v půl paté, abych se mohl koukat na české reprezentanty v hokeji. I když to nebylo nijak valné, tak mě to bavilo. Pak vstala i Týnka, dali jsme snídani a šli jsme do vodního světa koukat na zvířátka. Mají tam moc pěkné a velké akvárko, kde jsou všechny možné stvůry i nestvůry včetně rejnoků a žraloků. Mají tam taky výběh pro krokodýla, ale nám se nejvíce líbili tučňáci. Po vlhkém dopoledni jsme si zašli na oběd a pak jsme hrnuli do muzea. Právě měli na programu nudnou exhibici Jamese Bonda, kterou jsme vynechali a dali jsme si výživnější program s názvem “Tělo a mysl“. Muzeum je obrovské a než jsme si všechno stihli projít, už hlásili zavíračku. K lístku do muzea jsme si koupili slevněný lístek do kina na 3D film o velkém bílém žralokovi (3D je to s těma brýlema, jak by řekla moje sestra). Kino jsme si nechali až na další den, boť ten den už nebyl film na programu.
Páteční brzké ráno jsem trávil zase před televizní obrazovkou, na které se čeští hokejsté marně snažili o postup. Po snídani jsme jeli zkouknout film o žralokovi. Bylo to zábavné, naučné, trochu strašidelné a občas dech beroucí. Po kině jsme jeli zpět domů, protože Týnku pořád trápil žlučník. Na chvíli si lehnula a já mezitím zašel do salónu zkrátit kšicu. Odpoledne jsme šli naposledy do města, stavili jsme se u řeky na pivo a pak jsme se vydali do osmaosmdesátého patra nejvyšší budovy Melbourne. Budova má 3680 schodů a nahoru nám to trvalo zhruba půl minuty. Jeli jsme totiž výtahem rychlostí 9m/s. Z 297.3m vysoké budovy je krásný výhled na všechny strany. Zdrželi jsme se na západ slunce, udělali pár fotek přes sklo a byl konec poslední atrakce.
V sobotu ráno jsme se měli vystěhovat do desáté hodiny. Podařilo se nám to asi v půl jedenácté, ale naštěstí to nikomu nevadilo. Jeli jsme šalinou s přestupem na autobus na letiště, kde jsme měli ještě asi 3 hodiny. Z Melbourne jsme odlítali ve tři odpoledne a do Perthu jsme přiletěli něco po čtvrté. Na to, že let trvá asi 4 a půl hodiny to zní neuvěřitelně. Je to ale díky časovému posunu. Po týdnu v Melbourne jsem se docela rád vracel do Perthu, kde bylo opět nebe bez mráčku a teplíčko. Tím nám skončila dovolená a najeli jsme na starou kolej...